Bezdomovci v nejbohatší zemi světa
Hlavní a největší město země Tokio má 5600 bezdomovců, Ósaka 8660 a Nagoja 1318. Ve srovnání se Spojenými státy či zeměmi západní Evropy je toto číslo poměrně nízké. Problém však spočívá v tom, že Japonsko na situaci nebylo a není připraveno. Historicky se tato země pyšní svým skvělým sociálním systémem. Navíc se rodiny většinou starají jak o své slabší členy, tak o staré lidi. Ekonomická krize však měla obrovský dopad na sociální strukturu země. Nezaměstnanost v zemi, jež po desetiletí počítala s téměř úplnou a celoživotní zaměstnaností, dosáhla v lednu 2002 pro Japonce závratných 5,6 %. Existující sociální programy se najednou zdají být neadekvátní a země se snaží najít odpověď na otázku, zda by se o bezdomovce měl starat stát, či soukromý sektor a jak bezdomovcům usnadnit návrat do společnosti, která se na ně dosud dívá skrz prsty. Modré stany bezdomovců se najednou objevily v parcích velkých měst, kolem honosných galerií a koncertních síní, jež jsou většinou obklopeny zelení a nezastavěnými plochami. Bezdomovci spí na podlaze v nádražních budovách a podzemních obchodních domech. Vybral jsem si pro tuto reportáž město Nagoju uprostřed ostrova Honšú - obchodní a průmyslový sval země, čtvrté největší město země a bezesporu jedno z nejbohatších.
DĚRAVÉ SÍTO
Slečna Ritsuko Funaki je studentkou na státní univerzitě Aichi (studia se zaměřením na Latinskou Ameriku). Přes den teoreticky zkoumá sociální problémy v zahraničí, večer pomáhá místním bezdomovcům. Jako sociální pracovnice má slušný přehled o tom, co se nyní v Japonsku děje. A souhlasí s krátkým rozhovorem:
Ve městě teď žijí na ulici stovky bezdomovců. Kdo jsou ti lidé? Jak jsou staří a odkud přišli?
Začněme tedy statistikou. Jen přes 2 % bezdomovců v tomto městě jsou mladí lidé - mladší 40 let. 11 % tvoří lidé mezi 40 a 49 lety, 42,7 % jich je ve věku 50 až 59 let. Lidé starší 60 let tvoří 43,8 % všech bezdomovců města, takže průměrný věk těch, kteří na našich ulicích žijí, je velmi vysoký - 57,6 roku. Nedávno jsme udělali průzkum. Mluvili jsme celkem s 256 lidmi. Zjistili jsme, že pouhých 60 osob je z prefektury Aichi (Nagoja), zbytek pochází ze všech koutů Japonska. Například, 23 osoby jsou ze severu (včetně ostrova Hokkaidó), 13 lidí je z Tokia, a dokonce tu máme jednoho Brazilce japonského původu. Všichni bezdomovci jsou muži - na ulici zatím nežije ani jedna žena.
Velká většina bezdomovců v minulosti pracovala ve stavebnictví, které však bylo krutě postiženo ekonomickou krizí. Zbytek byl zaměstnán ve výrobním sektoru a ve službách. Většina bezdomovců teď žije přinejmenším jeden rok na ulici, než se vrátí do společnosti; máme tu však také muže, kteří jsou bez domova více než deset let.
Proč opustili svůj dům?
Téměř jedna čtvrtina bezdomovců tvrdí, že si již nemohli dovolit platit za nájem, vodu a elektřinu. Další čtvrtina musela opustit své firmy, které jim dříve platily nájem nebo měly své vlastní ubytovny a bytové komplexy. Téměř všichni bezdomovci, které kolem sebe vidíte, ztratili práci, ať už v důsledku nemoci, úrazu či zkracování počtu pracovních míst. Velká většina bezdomovců již nemohla z rozličných důvodů spoléhat na tradiční japonskou rodinnou sociální síť.
Jaké pomoci se tu bezdomovcům dostává? Pomáhá státní sektor?
Podle zákona o sociální ochraně každý bezdomovec, který onemocní či utrpí úraz, může kdykoliv navštívit sociální odbor na radnici. Má právo na bezplatnou lékařskou pomoc. Státní sektor je samozřejmě hlavním zdrojem pomoci a doufám, že tomu bude tak i v budoucnosti. Dostane se též pomoci každému, kdo hledá práci. Například radnice pomůže bezdomovci vyplnit papíry, když hledá práci. Zadarmo ho oholí, vyfotí a zaplatí za dopravu na místo, kde se má setkat se svým potenciálním zaměstnavatelem. Jsou mu k dispozici sprchy a místo, kde se může upravit.
Jaký je japonský sociální systém? Existuje tu „životní minimum“ jako ve většině evropských zemí? Jaké pomoci se dostává chudým rodinám od vlády? Když bezdomovec navštíví sociální úřad a prohlásí: „Mám hlad. Nemám na to, abych zaplatil za nájem a za jídlo,“ co se pak stane?
Ano, samozřejmě že má Japonsko životní minimum a všechny elementy sociální pomoci, s nimiž počítá Evropa. Problém však spočívá v tom, že stát pomůže jen těm osobám, které mohou dokázat, že již nejsou schopny pracovat (z důvodů zdravotních, nebo kvůli pokročilému věku), že jim nepatří ani půda, ani nemovitosti a že se jim nedostává podstatné pomoci od přímých příbuzných. Sociální pracovníci pak vedou důkladné rozhovory se žadatelem o pomoc. Jakmile je určeno, že má osoba právo na podporu, vláda začne studovat žadatelovu sociálně-ekonomickou situaci, zjistí jeho věk, rodinnou strukturu a zdravotní stav. Na základě těchto informací se určí rozsah podpory. Sociální pracovníci pak často navštěvují osobu, jež podporu dostává, a zkoumají, jak jinak by mohli pomoci.
To všechno je skvělé. Jenže náš systém má mezery. Ne všichni jsou zachyceni tímto sociálním sítem a ti, kteří jím propadnou, mohou skončit na ulici. A z ulice je velmi těžké odejít...
Jeden absurdní příklad: bezdomovec nemá stálou adresu. V Japonsku je ale adresa jedním z hlavních prvků lidské identity. Na adresu se píše, na adresu se posílají podpory. Takže mnozí bezdomovci jednoduše nemohou obdržet podporu, protože nemají adresu.
Co japonští bezdomovci cítí? Obviňují stát či politický systém z toho, co se jim přihodilo? Zeptáme se jich, co vy na to?
POHLED Z DRUHÉHO BŘEHU
Ptáme se tedy těch, kteří se v tíživé situaci ocitli - samotných bezdomovců. Jeden z nich říká: „Jediné, co chci, je pracovat a nějak přežít.“
Druhý dodává: „Hledám práci. Nagoja má jeden z nejlepších silničních systémů na světě, ale v důsledku ekonomické krize se teď kolem některých silnic válejí odpadky. Jsme ochotni přijmout jakoukoliv práci. Nechápu, proč nás město nemůže zaměstnat - můžeme uklízet, trhat plevel, cokoliv...“
Mnozí bezdomovci viní vládu z toho, že není schopna zajistit více pracovních příležitostí. Jiní si přejí, aby byla práce nabízena nejen mladým, nýbrž i starším osobám. Poslechněte si ještě několik názorů lidí, již na ulici žijí:
„V Japonsku si mnozí lidé myslí, že jsme líní a že nechceme pracovat. Není to pravda. Chceme pracovat a jsme ochotni přijmout jakékoliv zaměstnání. Většina z nás přežívá z potravin, které nám koncem dne darují supermarkety a místní krámky. Samozřejmě že pokud nám dají práci, budeme si schopni sami jídlo koupit a nebudeme muset spoléhat na jiné, či dokonce jídlo krást. Ve městě se budují sběrná střediska pro bezdomovce, ale v takových ubytovnách se lidé mezi sebou přou a rvou se. Nakonec tam nikdo z nás nechce bydlet, protože to není bezpečné a člověk tam nemá sebemenší soukromí. Nepotřebujeme jen peníze - potřebujeme se vrátit do společnosti a pracovat. A mít svůj vlastní kout a střechu nad hlavou.“
„Už nechci mít nic společného s úřady. Ti lidé námi opovrhují a snaží se nás všemožně ponížit.“
„Žijeme teď na ulicích až několik let. Mnozí z nás mají nárok na penzi, jenže nás nikdo neinformuje, kde a jak o ni zažádat.“
„Chodil jsem často do nemocnice, neboť jsem se necítil dobře. Lékař řekl, že musím pravidelně navštěvovat rehabilitační středisko. Jenže tam se vůči mně chovali, jako bych ani nebyl člověk. Přestal jsem do nemocnice chodit. Mnozí z nás přestali...“
„Totéž se stalo i mně. Když jsem naposledy navštívil nemocnici, přiběhl za mnou úředník s papírem a donutil mě, abych podepsal, že se do této nemocnice již nikdy nevrátím. Šel jsem si stěžovat na radnici, ale tam se mnou nikdo nechtěl jednat.“
„Je pravda, že se k nám nechovají jako k lidem. V parku, kde spím, se prodávají drogy a já mám z těch lidí strach. Když jsem však zavolal na policii, vůbec se mnou nechtěli mluvit - nebrali mě vážně.“
„Samozřejmě, že mě můj současný stav velice trápí. Ale se situací jsem se smířil - už od naší vlády neočekávám nic.“
„Stydím se za své město - Nagoju. Je to čtvrté největší město v zemi. Je to neuvěřitelně bohaté město, kterému je však lhostejné, že tu chudí lidé žijí na ulicích.“
OPOVRŽENÍ A STUD
Ptám se znovu Ritsuko Funaki, zda je pravda, že občané Nagoji opovrhují svými sousedy bez domova.
Většina lidí jimi opovrhuje nebo se k nim chová nepřátelsky. Mnozí Japonci se domnívají, že bezdomovci jsou líní, že nechtějí pracovat a že chtějí od společnosti všechno zadarmo. Jiní si však začínají uvědomovat, že většina bezdomovců jsou lidé, kteří jednoduše měli smůlu, že je vyhodili ze zaměstnání jen proto, že v době ekonomické krize se mnohé podniky a firmy snažily ušetřit peníze, v důsledku čehož miliony lidí ztratily práci.
Jistá část obyvatelstva soudí, že bezdomovci jsou jednoduše „ti špinaví lidé, kteří spí na nádraží a na ulicích a s námi, normálními lidmi, nemají nic společného“. Argument proti bezdomovcům zní většinou tak, že „zatímco my musíme tvrdě pracovat, ti lidé se nikdy moc nesnažili udržet se na vlastních nohou“. Mnozí občané dodnes protestují proti výstavbě sběrných středisek pro bezdomovce v jejich čtvrti. Bojí se, že se sníží ceny na jejich pozemky, domy a byty.
Nesmíte však zapomínat na to, že tento sociální problém je pro Japonsko něčím novým. Zatímco si na bezdomovce dávno zvykli jak ve Spojených státech, tak i v Evropě, pro Japonce je současný stav dosud šokem - něčím, za co se společnost stydí a o čem často odmítá otevřeně mluvit. Ani já si nemyslím, že si na tento fenomén potřebujeme zvykat - musíme však těm lidem pomoci zpět do společnosti. A pokud o problému nebudeme diskutovat, nic se nezmění. To, že lidé žijí na ulicích v tolika zemích světa, ještě neznamená, že tomu tak musí být i tady - v Asii.
Ne všichni však bezdomovci opovrhují. Stále více našich občanů se snaží pomoci. Pomáhají studenti, zdravotní sestry, kadeřníci, dokonce i jeden velmi slavný doktor, který pracuje v nejlepší nemocnici města. Lidé darují jídlo, deky, šaty, dokonce peníze.
Jak se bezdomovcům snažíte pomoci vy osobně? Kdy jste se rozhodla, že se aktivně zapojíte do kampaně na záchranu bezdomovců?
Letos 27. prosince jsme opět odstartovali takzvanou „Zimní kampaň za přežití“. Je to akce pro bezdomovce, kteří žijí v okolí parku Nishyanagi. Tato kampaň je organizována námi - skupinami a spolky, které pomáhají bezdomovcům. Je to poprvé, co jsem se takové akce osobně zúčastnila. Potkala jsem tu mnoho zajímavých a úctyhodných mužů a žen a snad poprvé jsem se do hloubky zamyslela nad smyslem života a nad podstatou naší společnosti.
Uvědomila jsem si, že struktura japonské společnosti má spoustu vad. Koizumi a jeho vláda mluví neustále o reformách. Říkají: „S ekonomickou krizí přišla bolest, o kterou se musíme všichni podělit.“ Tato bolest však leží především na ramenou chudých. Těch nejbohatších se krize téměř nedotkla.
Během akce jsem měla možnost hovořit s mnohými bezdomovci. Jsou to většinou zcela normální lidé, kteří ještě před několika měsíci či lety vedli zcela obyčejný život, jako jakýkoliv člen naší střední vrstvy.
Potkala jsem během kampaně muže, který na ulici žije pět let. Pracoval pro velkou automobilku, ale ztratil práci. Nějaký čas pobíral podporu v nezaměstnanosti, ale nemohl najít práci. Časem utratil všechny úspory a již nemohl platit ani za nájem, ani za elektřinu a vodu. Cítil zmatek a stud. Nakonec požádal o podporu, ale ta vypršela po dvou měsících, neboť městské úřady prohlásily, že ve věku 54 let může najít práci. Skončil též na ulici. Jeho přátelé a bývalí spoluzaměstnanci za ním chodí, nabízejí mu peníze, jídlo, šaty, ale on se jim vyhýbá - neuvěřitelně se stydí za svůj stav.
Já jsem začala bezdomovcům pomáhat poté, co jsem navštívila Ósaku, kde je situace snad nejhorší v zemi. Dřív jsem viděla sociální problémy jako cosi, co patří na novinové zahraniční stránky. Byli jsme přece zemí, kde si lidé jeden druhého váží, navzájem si pomáhají. Studovala jsem sociální problémy v zahraničí, aniž bych si uvědomovala, že ani moje země jich není zbavena. Byla jsem slepá. Japonsko je druhá největší ekonomika na světě a na počet obyvatel snad největší. Přesto tu máme kolem 30 tisíc lidí, kterým jsou odepřeny ty nejzákladnější potřeby. A jejich počet stále roste.
Včera ráno, po cestě do parku, mě spolkla lidská řeka. Muži a ženy spěchali do práce, elegantně oblečeni, vzduchem pluly vůně drahých parfémů. Pak jsem si všimla, že několik metrů ode mě leží muž - přímo na zemi, zabalený do deky. Bylo již kolem šesté hodiny večer a nagojské nádraží zářilo tisíci krásných světel. Starý muž ležící na zemi byl však opuštěn a třásl se zimou. Nemohla jsem od něho odpoutat oči. Nikdo ho neviděl. Nikdo ho nechtěl vidět. Stal se v důsledku své bídy neviditelným?
Pochopila jsem, že nejde pouze o „jejich problém“, nýbrž i o problém nás. A této země. Chtěla bych tudíž závěrem říci: Naše společnost se mění, a není to k dobrému. Každý z nás má zodpovědnost za směr, kterým se naše země vydá. A historicky je naše společnost štědrá vůči svým slabým a bezbranným. Proto věřím, že s pomocí naší kampaně všichni přežijeme tuto zimu, aniž bychom museli obětovat jediný další lidský život.
DOSLOV
Rozhovor se konal 29. prosince 2001. O několik dní později, 4. ledna, v Nagoji sněžilo a teplota klesla hluboko pod bod mrazu. Před umývárnou na nagojském hlavním nádraží bylo ráno nalezeno tělo starého muže. Zemřel zimou a hladem v Japonsku - nejbohatší zemi světa.
25. ledna byl skupinou středoškoláků umlácen k smrti 55letý muž, bezdomovec, který žil na předměstí hlavního města Tokia.
Zdroj: Koktejl