Nejsme připraveni na bezdomovectví celých rodin
Množství zajímavých podnětů na zamyšlení k problematice bezdomovectví nabízí Antonín Plachý, ředitel Azylového domu Armády spásy v Ostravě. Lidem na okraji společnosti se věnuje dlouhodobě, je členem komise MPSV pro rozvoj sociálních služeb a předseda pracovní skupiny pro kvalitu sociálních služeb komise. Dále patří ke členům komise prevence kriminality na Magistrátu města Opavy a skupiny pro komunitní plánování při Magistrátu města Ostravy. V roce 2005 ukončil kurs dobrovolného inspektora při MPSV a v několika organizacích se podílí na zavádění Standardů kvality sociálních služeb.
Považujete bezdomovectví za velký sociální problém současnosti?
Bezdomovectví je opravdu sociální problém, který postupně narůstá. Vzhledem k nárůstu počtů lidi bez domova, vzhledem k postupnému
zvyšování zadluženosti osob se tento problém zvyšuje. Musíme se smířit s tím, že bezdomovectví zde je a bude. Naším úkolem je co nejvíce minimalizovat jeho vzrůstající tendenci, nabídnout co největší počet alternativníchprogramů a soustředit se na prevenci.
Když zvážíte současnou společenskou situaci, počet, možnosti a schopnosti organizací sociálních služeb, je málo, nebo mnoho bezdomovců?
Počet bezdomovců můžeme jen obtížně určit. V některých městech proběhlo jejich sčítání, což je dobré pro místní komunitu; existuje zde představa, kolik se na území města nachází lidí bez domova. Problémem ovšem je, že nemůžeme sčítat počty bezdomovců v jednotlivých městech, protože oni často migrují. Je to asi tak, jako byste chtěli spočítat rybičky ve velkém akváriu. Centrální sčítání by se muselo uskutečnit v jeden čas na celém území naší republiky, což je velmi náročné. O počtu lůžek pro bezdomovce máme jakousi představu. Máme k dispozici statistiky
Sdružení azylových domů, ale opět to není vyčerpávající počet. V této chvíli ovšem hovoříme jen o zjevném bezdomovectví, tedy o počtech lidí, kteří jsou na ulici, v azylových domech, v noclehárnách. Pak ještě můžeme hovořit o velmi silné a těžce odhadnutelné skupině tak zvaného skrytého bezdomovectví – jsou to lidé žijící ve vybydlených bytech, lidé, kteří žijí v nejrůznějších podnájmech, ženy a matky s dětmi, které ještě momentálně snášejí týrání a žijí s agresorem ve společné domácnosti. Jsou to také mladí lidé z různých zařízení pro mládež, jsou to ti, kteří se čím dále tím více zadlužují a je otázkou času, kdy je exekutoři vystěhují. Takových případů je mnoho.
Kolik v celé ČR žije lidí bez domova, přístřeší? Kde je situace nejhorší?
Jak jsem již řekl, jejich počty lze jen těžko odhadnout. Je jisté, že už nehovoříme o stovkách, ale tisících. Nejhorší situace je ve velkých městech a v průmyslových zónách. Vidíme to třeba na Ostravsku, kam přicházeli lidé z celého tehdejší Československa za prací, získávali zde výhodné bydlení. Problémem ovšem je to,
že přetrhali přirozené rodinné vazby, začala velká nezaměstnanost apod. Mohli bychom tedy stručně říci, že počet bezdomovců je větší v průmyslových oblastech a menší například na jižní Moravě, kde ještě stále funguje tradiční model rodiny. Vzdát se rodičů, byť to jsou alkoholici, vyhodit dceru, protože čeká nemanželské dítě, je zde ještě pořád bráno jako ostuda rodiny.
Jak byste charakterizoval bezdomovce? Jak se liší třeba od tuláka či člověka měnícího často místo pobytu?
Tady bych rád vyvrátil jeden mýtus, který se do společnost dostává pravděpodobně z hromadných sdělovacích prostředků. Nejvíce se zabývají bezdomovci-muži a nejlépe z pražského hlavního nádraží. Bezdomovci nejsou jen muži, ale jsou to také ženy, matky s dětmi, děti samotné a nový fenomén, který začíná narůstat a na který ještě nejsme připraveni, je bezdomovectví celých rodin. Tyto skupiny jsou velmi zranitelné. Pro naše terénní pracovníky je velmi deprimující zjištění, že ženy, které žijí na ulici,
často rezignovaly například i na hygienu! Mezi bezdomovci je tolik různých skupin,
že bych se bál bezdomovce charakterizovat nějakou definicí: „Bezdomovec je, když...“ Možná, že se na první pohled zdá, že to jsou lidé, kterým se nechce dělat, konzumují nadměrné množství levného alkoholu nebo drog
a tato situace jim vyhovuje. To je velice povrchní definice, kterou si společnost možná
zakrývá oči před pravou příčinou bezdomovectví. Velice zjednodušeně na otázku charakteristiky bezdomovců odpovídám: „Velmi často se jedná o lidi, kteří se v určité chvíli dostali na životní křižovatku tak, jak je to u většiny z nás. Ale v této chvíli neměli blízko sebe rodinu, přátele, společnost anebo nechtěli slyšet názory druhých a vydali se na cestu, která vypadala zdánlivě pohodlná, ale nakonec je přivedla na ulici.“
Kdo se ocitá mezi bezdomovci? Jaké jsou příčiny? Jaké skupiny populace jsou nejohroženější možností stát se bezdomovci?
Příčiny bezdomovectví jsou nejrůznější. Možná, že nás to nenapadne, ale jednou z příčin může být i určitá hrdost – než bych se doprošoval rodičů, případně svých dětí nebo sociálních pracovníků, tak raději půjdu na ulici. Může to být i určitá tvrdost. Rodiče řeknou svým dětem, které jednou šláply vedle a musely si odpykat trest ve vězení: „Až se naučíš slušně chovat a najdeš si práci, pak můžeš přijít domů.“ Časté jsou případy dívek, které otěhotní a rodiče je vyženou z bytu. Další příčinou je nepřizpůsobení se překotnému tempu společnosti. Je zde také samozřejmě i nechuť pravidelně pracovat, nechuť myslet na budoucnost, touha žít jen ze dne na den.
Jak předejít jejich sociálnímu vyloučení? Existují preventivní programy?
Preventivní programy existují, není jich mnoho, jsme vděční za každý, který vznikl. Armáda spásy má například v Ostravě program, který se snaží co nejefektivněji bránit vzniku sociálního vyloučení a pomáhat osobám na okraji společnosti nalézt cestu zpět ke standardnímu způsobu života. Jak jsem již řekl, tyto programy jsou výborné, mají i své výsledky, žel jsou málo podporované. Častým problémem pro mnoho osob je naučit se bydlet, což znamená naučit se pravidelně platit za bydlení, mít pravidelný režim. V této fázi potřebujeme více tréninkových bytů, kde by mohli naši uživatelé začínat znovu, zkrátka jim dát šanci. Bohužel nový zákon o sociálních službách vzal naší cílové skupině možnosti využít domů na půli cesty, chráněného bydlení apod. Snad bych ještě mohl zdůraznit to, že prevencí bezdomovectví určitě nejsou holobyty. Uvržení rodin do prostředí, které připomíná prvorepublikové bydlení nejchudších, a hlavně absence jakýchkoliv podpůrných programů snad může částečně působit jako strašák, ale určitě ne jako prevence.
Zdroj: Sociální práce