Zneužívaní lidé bez domova
Když se mladá filmová dokumentaristka Erika Hníková zhruba před rokem stala šéfredaktorkou Nového Prostoru, říkala, že tento čtrnáctideník chce zásadně změnit. Nelíbilo se jí, že má pověst listu, který si lidé kupují nikoli proto, aby si v něm četli, nýbrž převážně z charitativních důvodů. A v Týdeníku Rozhlas 22. srpna 2006 dodala: „To je obrovská škoda, protože to je tištěné médium, které není pod žádnými vydavatelskými tlaky. Ráda bych z něho udělala časopis publikující články, které člověk nenajde nikde jinde, články odvážné, osobité, diskutabilní.“ Ke změně skutečně došlo. Nový Prostor nyní obsahuje „diskutabilní“ texty, ale současně se o většině z nich nedá tvrdit, že jsou „odvážné“ a „osobité“, ani že podobné jinde nenajdete. Z časopisu se stal ideologický věstník současné krajní levice (jedním ze tří redaktorů je anarchista a aktivista Ondřej Slačálek). A otázka zní: má se k přímočarému šíření (jakékoliv!) ideologie používat zrovna periodikum, jehož hlavním smyslem by měla být pomoc bližním v nouzi?
České vykonání dobra
Pro připomenutí: Nový Prostor (NP) vydává stejnojmenné občanské sdružení, které je součástí International Network of Street Papers. Prodávají ho na ulici v deseti českých městech lidé v sociální tísni, neboť tak mohou, stojí v tiráži, „získat základní prostředky“. Princip pomoci je jednoduchý: z každého prodaného výtisku zůstává kamelotovi přibližně polovina utržených peněz – čím víc prodá, tím víc získá. A nejde jen o výdělek: projekt je sympatický i proto, že odstraňuje pocit ponížení. Prodejci jsou sice zrovna bez střechy nad hlavou, nikoliv však úplně na dně. Mají díky NP zaměstnání, udržují si pracovní návyky, nežebrají, naplňují zásadu „pomoz si, člověče – a Bůh ti pomůže“.
NP však psychologicky pomáhá i „druhé straně“. Češi mají rezervovaný vztah k žebrákům, obecně zde panuje necitlivá představa, že člověk prosící o pomoc je podezřelý povaleč, který se dostal do maléru vlastní leností, a tudíž si nezaslouží slitování. Navíc je ta představa kombinována s absurdními legendami o „vysokých výdělcích“ žebráků. Postihneli někoho přírodní katastrofa, národ posílá „dárcovské esemesky“. Budete-li však pozorovat chlapíka, který jen tak sedí u zdi a čeká na almužny, zjistíte, že mu třeba během dvou tří hodin do klobouku nebo do papírové krabice nikdo nic nehodil, a když už, pak spíš zahraniční turista. NP tuhle bariéru odbourává: kupující především pomáhá bližnímu, zároveň však nemusí řešit žádné „dilema“ a ještě za tu pomoc něco dostane. Motiv koupě Nového Prostoru se mi zdá důležitý: lidé si totiž nejdou primárně obstarat ke kamelotovi bez domova „něco na čtení“, nýbrž jdou za vcelku příznivých podmínek konat dobro. To neznamená, že si časopis nepřečtou a že jeho obsah nemá být kvalitní – ale znamená to, že si jej mnozí budou kupovat, ať už v něm najdou cokoli. Dá se to doložit mimo jiné výší nákladu, která je uváděna ve výročních zprávách Nového Prostoru (zprávy z let 2001–2005 jsou dostupné na internetu). Úroveň tohoto časopisu byla od počátku (od roku 1998) velmi proměnlivá, většinou spíš mizerná, přesto ve zprávě z roku 2004 stojí, že se ten rok pracovalo přibližně s tisíci prodejci, vyšlo 44 čísel, průměrný prodej byl necelých 50 tisíc kusů měsíčně, to znamená přes dvacet tisíc kusů jednoho čísla. Prodejnost NP se ve zprávách zachycuje dost zmateně, pokaždé podle jiného klíče, ale o přesný údaj nám ani nejde. Důležité je, že se náklad pohybuje ve výši, které by časopis srovnatelné úrovně (prodávaný za 40 korun) na normálním trhu nedosáhl. A už vůbec jí nedosáhnou „levé listy“ podobného ražení (typově mě napadají Patočkovy Literární noviny) – prodej takových titulů se pohybuje v tisících, většinou spíše ve stovkách kusů.
Tak trochu v blázinci
Jaký je tedy obsah současného Nového Prostoru? Napsal jsem v úvodu, že reprezentuje ideologii krajní levice. Jenže ten termín je poněkud nepřesný. Zaprvé se za ním skrývá celá směs „podideologií“ a předpojatostí, kterou nelze krátce pojmenovat: je to guláš feminismu, antiamerikanismu, antikatolicismu, anarchismu, ekoaktivismu, antiglobalismu atd. atp. A zadruhé už samotný poukaz na levici implikuje, že se autor tohoto textu pouští do nějakého politického souboje, že reprezentuje „druhou stranu“, „jiné dogma“, „pravicový proud“ – svádí to zkrátka ihned k představě, že kritik stávající koncepce Nového Prostoru je veden politickým zájmem. Na rozdíl od redaktora NP Ondřeje Slačálka však nejsem aktivista – jen mě rozčiluje umělý ideologický obraz světa, který z NP čiší; obraz hloupý amanipulativní, nemající úctu k faktům, nepřipouštějící to, co do něj nepasuje. Zkusme to ukázat na čísle 281 z přelomu dubna a května. V nepodepsaných komentovaných zprávách na třetí straně je hned nahoře titulek – „Český premiér: Chcete rovnost? Nemějte děti!“ Z textu pod tím však vyplývá, že Mirek Topolánek toto neřekl, pouze má odlišný názor na diskriminaci žen ve společnosti a na mateřství než redakce NP. Proto prý „patrně soutěží s lidoveckým předákem Čunkem“, neboť „zatímco Čunek uráží Romy, premiér si vzal na paškál feminismus a multikulturalismus“. Vyplývá z toho závěr, že projevit nesouhlas s feminismem, multikulturalismem a pozitivní diskriminací je zhruba totéž co být rasista. Tedy mít odlišný názor na politický problém je identické s atakováním lidské bytosti kvůli barvě její pleti. To je zkratka pro ideologie podobného druhu typická: názorový oponent je ničema.
O kousek dál se v NP (v článku o genderových stereotypech) propaguje to, čemu by slušný člověk (jak jsme zvěděli) neměl oponovat. Po přečtení „desatera genderové korektnosti“ jsem měl intenzivní pocit, že jsem se ocitl v blázinci – pěkné je třeba 9. přikázání: „Zdrobněliny nejsou vždy projevem náklonnosti. Mohou signalizovat dominanci nad označovanou osobou.“ Neříkejte tedy ženě, že je váš miláček, používejte pro jistotu termín „milák“ – jinak ji třeba ponížíte. A je tu i 10. přikázání, které si vezměme obzvlášť k srdci: „Přemýšlejme, čemu se smějeme.“ Článek je stejný jako stovky jiných feministických úvah (jakápak tedy osobitost a originalita), které si jsou aspoň v Česku podobné jako vejce vejci: v pohádkách chrabří muži zachraňují křehké ženy, což je špatný automatismus, žena je v médiích stereotypně předváděna jako „svůdná krasavice nebo hodná maminka“, nezvládne „zatlouct hřebík, ale má vždy perfektní manikúru“, což je taky špatně atd.
Problém není v tom, že o takových věcech někdo píše a považuje je za ústřední téma, dokonce ani v tom, že spousta těch tvrzení dávno neodpovídá pravdě – rozměr nesnesitelné ideologie jim dodává nárok, který jejich vyznavači vznášejí na své okolí: „Je nepochybně důležité, aby se tyto snahy (o rozbití genderových stereotypů – pozn. autora) zakotvily na úrovni legislativy.“ Když se vám zdá, že se velká část feministické argumentace týká pseudoproblémů, jste – jak už víte – něco jako rasista.
Konvenční osobitost
Pořád ještě listujeme Novým Prostorem číslo 281. Píše se v něm i o Polsku, kde vládní Liga polských rodin a posléze i prezident navrhli úplný zákaz potratů, kde budou zavedeny školní uniformy atd. Ne, že bych měl sebemenší chuť bránit polské fundamentalisty, ale stejně mi připadá divné, že se na několika řádcích „komentované zprávy“ neustále opakuje slovo „klerikální“ a „klerikálové“. Na konci textu stojí: „Polsko se vlivem katolicismu na život společnosti vymyká poměrům ustáleným v jiných evropských zemích… Klerikální radikálové si tuto situaci uvědomují… Ministr školství Giertych např. šokoval návrhem na celoevropský zákaz potratů.“ Je to psané v duchu normalizačního Rudého práva: vezme se nějaký faktický problém (fundamentalisté ve vládě), který se opatří patřičnou paušalizující a negativně zatíženou nálepkou (klerikálně pravicová koalice). Složitý a různorodý polský katolicismus se pak zplacatí na klerikalismus a začne se mluvit o zhoubném vlivu víry na polskou společnost. Aby toho nebylo málo, přidá se k tomu absolutní nesmysl (fiktivní hrozba klerikálního úderu na Evropu) a jaksi mimochodem z toho všeho vyplyne, že považovat potrat přinejmenším za zásadní morální otázku je vlastně názor extrémní.
Opět to tedy není nic „osobitého“ ani „odvážného“ – řeči o klerikalismu nacházejí u místní většinové společnosti odezvu, potraty obhajuje kdekdo, navíc v komunistických Haló novinách (ale nejen tam) se o Polsku a církvi píše v podobném duchu. Všichni už taky dávno víme, že náboženství je opium lidstva.
Známé písně
Dále jsou v NP číslo 281 dvě stránky o životě uprchlíků v Česku (jediný text, který mi něco dal), pár stran o domácích mazlíčcích (proč ne? – i když to není téma, které „jinde nenajdete“), pak naprosto nesrozumitelný článek s názvem „Kurva fix a Haj Hou“ (fiktivní rozhovor mezi Kurtem Vonnegutem a Egonem Bondym, psaný dle hesla „papír snese všechno“). A následuje dávka povinné nenávisti k USA – rozhovor s americkým rapperem NI, vlastním jménem Erikem (žije v Praze). V interview se kromě jiného dočteme, že „rasismus v Americe je něco tak hluboce zakořeněného, že na něm v podstatě leží základy země… Pokračování na straně D6 Zneužívaní lidé bez domova. Krajní levice v Novém prostoru
Pokračování ze strany D5 Problém Ameriky ale nespočívá jen v barvě kůže, jde o peníze, o to, kdo je má a kdo ne. Ti, co jsou dnes umoci, jsou potomci lidí, kteří zbohatli jako otrokáři v 17., 18. a 19. století. Dokonce i rodina Bushových podědila peníze po Prescottu Bushovi, dědečkovi G. W. Bushe, který… obchodoval s nacisty. Dokud budou zemi řídit hrabivci, kteří pro peníze a pro moc udělají všechno, nic se nezmění...“ Když si tu pasáž přečtete pořádně, zjistíte, že jde o hovadinu – nestojí na faktech a nedává smysl, pouze to vytváří patřičný dojem: USA, hnusná část světa, kde lidé úpí pod diktátem kapitalistických rasistů. Jistěže jde o názor vyslovený v rozhovoru, ale pokud ho časopis tiskne bez sebemenší korekce, je zjevné, že redakci konvenuje. A když se ten, kdo rozhovor pořídil, nezmohl ani na repliku „proč by měli nést lidé odpovědnost za skutečné či domnělé činy svých předků?“ (a proč je označován za hrabivce někdo, kdo zdědil majetek?), pak je smyslem rozhovoru šíření jakéhosi neokomunismu – každý si domyslí, že hrabivce je třeba odstavit od vesla, a pokud možno i od majetků, které před třemi sty lety jejich předkové pochybně získali a pak bude na světě blaze.
Ale ještě to pokračuje: „Amerika umí pěkně šikanovat, je bohatá a mocná, a když je někdo bohatý a mocný, je těžké nebýt zahleděný sám do sebe. Proto začíná bezdůvodné války, ve kterých přijdou o život stovky tisíc nevinných.“ Tuhle píseň zná každý, kdo má v sobě aspoň trochu historické paměti – to jsou přece ti „vrazi z Wall Streetu“, kteří už desítky let z nudy vraždí děti – tentokrát je zpívána v lidovém podání (skromnější česká varianta takového schématu se jmenuje Trautenberk).
Putin nikde
Číslo 283 z letošního května má titul I ty budeš válčit o zdroje! Ideologie je tam o něco méně – podle jednoho textu jsou USA závislé na ropě, což je hlavní příčina války proti terorismu. To je snad nejoblíbenější antiamerické klišé a bylo by dobré, kdyby jeho šiřitelé občas seznámili své čtenáře s tím, jak velké byly například náklady USA na zásah v Iráku, jak velký je eventuální zisk z „vyválčené irácké ropy“, kolik jí vůbec USA spotřebovávají (respektive, jak velké procento jejich spotřeby tvoří) a kolik jí mají americké firmy pod kontrolou. Když si člověk dá tu práci a najde odpovědi, zjistí, že celá ta slavná „ropná argumentace“ je přinejmenším krajně nedůvěryhodná. Dále v NP 283 čteme, že nepřiznaným motivem konfliktu mezi Izraelci a Palestinci je nedostatek vody, respektive boj o vodu – jistě, palestinský terorismus je typickým příkladem střetu zoufalých dehydrovaných ozbrojenců s brutální mocností, která jim nedovolí, aby se napili... Listovat lze Novým Prostorem i na internetu, pravda, s jistým zpožděním – při psaní tohoto článku tam coby nejnovější bylo „zavěšeno“ číslo 269. Redaktor NP Ondřej Slačálek v čísle 267 publikoval článek Od izolace k boji o světovládu? (týká se americké radarové základny v Česku). „Přijetí základny znamená přihlásit se k americké zahraniční politice. K politice, která je schopna podle svých momentálních zájmů označovat jedny a ty samé lidi za ‚bojovníky za svobodu‘ i za nové nacisty, posílat jim zbraně a pak před jejich zbraněmi varovat. K politice, která je určována lidmi, pro něž je smrt půl milionu dětí ‚cenou, která za to stojí‘. K politice, v níž velká slova o svobodě a demokracii zakrývají ty nejpřízemnější ekonomické zájmy.“
Zadal jsem do vyhledávače slovo Rusko a zkusil najít, jestli někdo v Novém Prostoru s podobným zápalem vykresluje politiku Vladimira Putina – zrovna by k tomu měl hned několik dobrých důvodů. Nenašel jsem nic.
Laciné traktáty
Pokud je někdo přesvědčen, že Západ v čele s USA je skrz naskrz zkažený a zvrhlý, že ho řídí hrabivci, necitové, klerikálové a mačisti s nekalými úmysly a že právě on je povolán, aby se co nejusilovněji podílel na osvícení svých spoluobčanů a na převrácení světa z hlavy na nohy – budiž, je to jeho věc, ať svobodně mluví a píše, co mu síly stačí. Ale neměl by to dělat sám za sebe? V normálním periodiku, které si buď najde dost čtenářů a sponzorů, nebo zanikne? Nový Prostor je přece jenom něco jiného. Jak už řečeno, lidé si ho kupují nikoli proto, aby si četli „právě tento svůj oblíbený list“, nýbrž proto, že chtějí pomáhat prodejcům bez domova, bližním v nouzi. Proto je taky náklad listu relativně vysoký. Přijde mi dost divné, když se to Erika Hníková, Ondřej Slačálek a zbytek redakce pokoušejí využívat k ideologické masáži, za kterou by se nemusel stydět ani Komunistický svaz mládeže.
Časopis – respektive sdružení – navíc dostává dotace (jestli jsem to dobře pochopil z výroční zprávy) od Evropského sociálního fondu, ministerstva práce a sociálních věcí, od pražského magistrátu, od České katolické charity atd. A zase: dostává je na to, aby pomohl co největšímu množství lidí – ne aby měnil chudáky bez domova v pouliční distributory rudých idejí, v jakési nedobrovolné kazatele. Dovedl bych si představit nezávislý Nový Prostor, který využívá svých možností k tomu, aby k lidem dostal příběhy sociálně handicapovaných, příběhy obětí úředního bezpráví, invalidů, dětí v dětských domovech, lidí, kteří se ocitli na dně, i těch, kteří se z toho dna dokázali zase vyhrabat nahoru. Ale s tím je spousta práce, pobíhání a starostí. Smolit u počítače ideologické traktáty nebo si je objednávat od jiných je nepochybně jednodušší.
Zdroj: MF Dnes
Reakce redaktora časopisu Nový Prostor Ondřeje Slačálka