V první linii
Už několik let tvořím tyto stránky bez větších osobních zkušeností (ač impulsem pro vznik jedna osobní zkušenost byla) s lidmi bez domova. Proto jsem neváhal, když dostal nabídku od Diecézní charity Brno na několik služeb v nočním centru pro bezdomovce.
Noční centrum funguje pouze po dobu mrazů a nabízí dodatečnou kapacitu k noclehárnám. Otvíralo se až v devět večer, hlouček klientů však podupávali před vraty už s předstihem. Ve vnitř na ně čekala především vyhřátá místnost a teplý čaj. Kdo si přinesl vlastní kávu nebo polévku, tak jsem mu ji mohl zalít. Klienti večer trávili převážně u televize, kterou měli také k dispozici a v hloučcích diskutovali nad jídlem a nápoji.
Mezi klienty se vyskytovali matadoři, kteří dle svých slov na ulici tráví už dvacet let, ve velké míře však byli zastoupení „sezóní“ bezdomovci. Od jara do podzimu si tito lidé najdou sezóní práce, takže si mohou dovolit aspoň ubytovnu. Paradoxně v nejdrsnějších měsících roku se však musí protloukat jak se dá. Zajímali se o předpověď počasí, protože teploty nad nulou jsou pro ně vysvobozením hned dvakrát.
Za celou dobu jsem zažil jediný konflikt, kdy si jeden klient chtěl povídat, ač bylo už po půlnoci a tak si vjel s ostatními do vlasů. Jinak panovala poklidná atmosféra, jako by se všichni sjeli na nějakou hromadnou akci a přespávali v tělocvičně. Jediné vzrušení jsem zažil, když mi přišla těhotná klientka. Ráno pocítila stahy, tak jsem ji zavolal sanitku. Ženy tvořily přibližně pětinu osazenstva.
Skutečně nejtěžší bylo odmítání klientů. Kapacita byla několikrát překročena a klienti si málem šlapali po hlavě. Přesto mi bušili na vrata a zvonili další a další zájemci. Ve chvíli, když jsem je posílal na nejistou cestu k dalším nočním centrům jsem si připadl jako Eichman.
Nad ránem jsem budil první lidi, kteří mířili do práce. Ostatní stihli ještě jednu kávu, aby úderem sedmé vyrazili do mrazivého jitra.
elf